Více než čtrnáct let pracuje v přímé péči s lidmi s mentálním postižením a poruchou autistického spektra. Letos proměnil nominaci v Národní ceně sociálních služeb v ocenění za svou práci. V rozhovoru mluví Vratislav Kytlica o tom, proč vnímá klienta jako partnera, jak i malé změny mohou zásadně ovlivnit kvalitu života člověka a co mu tato náročná, ale smysluplná profese dává i po letech.
Proměnil jste nominaci v Národní ceně sociálních služeb. Co pro Vás toto uznání osobně znamená?
Toto ocenění přijímám s velkou pokorou. Vnímám ho především jako uznání práce celého týmu, bez jehož nasazení by žádných výsledků nebylo možné dosáhnout. Stejně důležitá je pro mě i podpora nadřízených, kteří vytvářejí podmínky pro kvalitní práci. Cenu proto beru jako společné ocenění všech, se kterými mám možnost pracovat, a rád bych jim touto cestou upřímně poděkoval.
V sociálních službách pracujete více než čtrnáct let. Jak se za tu dobu toto odvětví změnilo?
Za tu dobu došlo k obrovské proměně. Dříve byli klienti často umisťováni do dvoulůžkových pokojů s velmi rozdílnou mírou podpory, což nebylo vždy ideální. S procesem transformace sociálních služeb se podařilo snížit kapacity, vytvořit jednolůžkové pokoje a posílit týmy pracovníků v přímé péči. Zásadní změnou je ale hlavně posun v samotném přístupu. Dříve byla péče zaměřena především na zajištění základních životních potřeb. Dnes se snažíme vnímat klienta jako člověka se stejnými nároky, přáními a potřebami, jaké má kdokoli jiný ve společnosti.
Pracujete s lidmi s poruchou autistického spektra a s náročným chováním. Co Vás k této specializaci přivedlo?
Do Domova pro osoby se zdravotním postižením ve Starém Městě jsem nejprve nastoupil na oddělení klientů s mentálním postižením a různou mírou podpory, kde jsem působil pět let. V rámci transformace domova jsme připravovali klienty na přechod do komunitní služby a tehdy jsem vnímal, že by to pro mě mohla být nová profesní výzva. Současně se ale začala připravovat domácnost pro osoby s poruchou autistického spektra a právě tato cílová skupina mě oslovila ještě více. Měl jsem obavy, zda je mé vzdělání dostatečné, ale dostal jsem ujištění, že budeme odborně připraveni a že odborná podpora bude dlouhodobá – a to se potvrzuje dodnes. A co mě u této práce drží? To, že nezažívám stereotyp. Každý den je jiný a právě viditelné posuny v kvalitě života klientů jsou pro mě tou největší motivací.
KLIENT MUSÍ MÍT MOŽNOST ROZHODOVAT O SVÉM ŽIVOTĚ
Často zdůrazňujete, že klienta vnímáte jako partnera. Jak se tento přístup promítá do každodenní práce?
Každodenní práce spočívá především v podpoře, respektu a doprovázení klienta tam, kde jeho vlastní schopnosti nestačí k prožití kvalitního života. Nejde o velké cíle, ale o malé, postupné kroky, které mají pro klienta skutečný význam. Důležité je, aby měl klient možnost rozhodovat, vybírat si a být aktivním účastníkem svého života – ne pouze objektem péče. V praxi to znamená respektovat jeho tempo, názor i situace, kdy se i třeba neshodneme. Společně pak hledáme cestu, jak dojít k řešení a hodnotíme, co se podařilo a co ne.
Je o Vás také známo, že při problémovém chování nehledáte příčinu v člověku, ale v nastavení služby. Co to znamená v praxi?
Tento přístup je pro naši domácnost klíčový. Jako tým jsme se dlouho učili hledat spouštěče problémového chování u klientů s náročným přístupem. Často se ukázalo, že i drobné úpravy prostředí nebo režimu mohou mít zásadní dopad. Například u jedné klientky jsme upravili podlahu v pokoji, odstranili bytové doplňky a vytvořili prostředí, které jí vyhovuje. U jiného klienta bylo klíčové mít možnost pracovat na počítači, proto vznikla samostatná místnost. Velmi se nám osvědčilo také využití služebního auta – takzvaná „jízda bez cíle“, která dokáže u některých klientů výrazně snížit neklid či agresivitu.
DŮSTOJNÝ ŽIVOT JE MOŽNÝ I PO LETECH V INSTITUCI
Můžete uvést konkrétní příklad, kdy malé změny výrazně ovlivnily kvalitu života klienta?
Před pěti lety k nám přišel klient, který strávil dvacet let v psychiatrické nemocnici. Jeho každodenní agresivní projevy byly velmi náročné a dlouho jsme hledali jejich příčiny. Trvalo to dva roky, možná i déle. Postupně se ale ukázalo, že klíčem je důvěra, pocit bezpečí a možnost mít vlastní prostor. Dnes má jednolůžkový pokoj, který si vybavil vlastním nábytkem, umí si chránit soukromí, vaří, chodí do obchodu, vzdělává se a rozumí nám – stejně jako my jemu. A hlavně ví, že chyba neznamená trest, ale příležitost hledat řešení.
Prošel jste řadou odborných školení, mimo jiné i pod vedením odborníků z NAUTIS. Jakou roli podle Vás vzdělávání v sociálních službách hraje?
Vzdělávání považuji za naprostý základ. Je alfou a omegou nejen pro kvalitu podpory klientů, ale i pro to, abychom uměli zvládat náročné situace v praxi. Člověk se v tomto oboru nemůže spoléhat na to, že „už to nějak umí“ – klienti i situace se liší a my se musíme vyvíjet s nimi. Právě Vámi zmínění odborníci ze společnosti NAUTIS nám byli významnou oporou. Díky nastavování domácnosti pro osoby s náročným přístupem na chování jsem měl možnost poznat PhDr. Hynka Jůna Ph.D. a jeho kolegy, kteří nás provedli výcvikem bezpečných úchopů i případovými supervizemi.
Věnujete se alternativní komunikaci i tématu sexuality a vztahů. Proč jsou právě tato témata podle Vás tak důležitá a proč jsou někdy stále citlivá?
Komunikace je klíčová. Pro řadu klientů je alternativní a augmentativní komunikace jediný způsob, jak mohou dát najevo své potřeby, přání nebo i nepohodu. Když člověk nemá možnost se vyjádřit, snadno pak roste frustrace a s ní i náročné situace. Mám s tím i osobní zkušenost z rodiny. Můj starší syn do šesti let nekomunikoval verbálně. Díky fotografiím, piktogramům a zástupným předmětům jsme se postupně naučili lépe rozumět jeho potřebám a reagovat na ně. O to víc vím, jak obrovský rozdíl to může udělat. Téma sexuality jsem si poprvé výrazněji uvědomil kolem roku 2016 na školení, které vedl Petr Eisner. V jeho srozumitelném podání mi došlo, že to není jen o sexualitě jako takové. Je to hlavně o vztazích, hranicích, bezpečí a posilování kompetencí klientů. A právě proto je to někdy citlivé – protože se dotýká intimity, předsudků a obav, ale zároveň je to součást běžného života každého člověka.
Předáváte zkušenosti kolegům i novým pracovníkům. Co je podle Vás nejdůležitější, když do oboru přichází někdo nový?
Snažím se novým kolegům pomoci hlavně v tom, aby porozuměli našim klientům – jejich chování, potřebám a tomu, co za tím často stojí. Stává se, že lidé přicházejí z úplně jiných profesí. Proto u nás mají vedle sebe mentora – často například mě. V praxi to znamená, že je seznamuji s chodem domácnosti, ukazuji jim, jak komunikovat s klientem, na co si dávat pozor, jaká jsou rizika a jak využívat podpůrné materiály a zkušenosti, které máme z transformačních vzdělávacích aktivit. Za klíčové považuji empatii, respekt, ochotu učit se a schopnost pracovat v týmu. Bez toho se tenhle obor dělat dlouhodobě nedá.
Zmiňujete supervize a podporu vedení. Jak důležitá je podle Vás péče o samotné pracovníky v sociálních službách?
Je velmi důležitá. Supervize vnímám jako nástroj, který pomáhá nejen rozklíčovat potřeby klientů, ale i potřeby pracovníků. Často díky tomu dokážeme lépe pochopit, proč se některé situace dějí, a hledat řešení dřív, než dojde k vyčerpání nebo vyhoření.
Setkal jste se někdy s takovým momentem? Kdy jste musel řešit hranici mezi profesním nasazením a vlastním vyčerpáním?
K této hranici jsem se zatím nedostal. Zároveň ale vím, že je důležité ji nepodcenit a pracovat s prevencí – právě proto je pro mě důležitá podpora týmu, supervize a také to, že se snažím mít mimo práci věci, které mě dobíjejí a pomáhají mi „vypnout“.
NÁROČNOST PROFESE A PÉČE O PRACOVNÍKY
Vaše práce je psychicky i emočně náročná. Co Vám osobně pomáhá ve chvílích, kdy je toho opravdu hodně?
Velkou oporou je pro mě rodina. Hodně mi pomáhá také práce na zahradě, pobyt v přírodě, kontakt se zvířaty a setkávání s přáteli – to jsou věci, které člověka přirozeně vrací zpátky do rovnováhy. S manželkou máme na Pálavě oblíbené místo, na které se rádi vracíme. Je to pro mě takové jisté „záchytné“ místo, kde člověk načerpá klid. V práci je zásadní podpora kolegů a kolegyň a také férové jednání nadřízených. Když člověk ví, že v tom není sám a že se dá otevřeně mluvit i o náročných situacích, je to obrovská úleva.
POHLED DO BUDOUCNA
Co byste si přál, aby se v oblasti sociálních služeb v příštích letech změnilo nebo posílilo?
Přál bych si, aby byly sociální služby systémově vnímány jako nezbytné. Také aby existovalo více středních škol se sociálním zaměřením. A v neposlední řadě aby pracovníkům byla garantována odpovídající prestiž i finanční ohodnocení – protože odpovědnost a náročnost té práce tomu jednoznačně odpovídají.
Jak by podle Vás měla veřejnost vnímat profesi pracovníka v sociálních službách – a co by k tomu mohlo pomoci?
Jako odbornou profesi. Je to práce, která vyžaduje vzdělání, odpovědnost a dlouhodobé zkušenosti. A zároveň je potřeba, aby se o tom víc mluvilo konkrétně – co ta práce obnáší a jaký dopad má na život lidí, kterým pomáháme.
Zeptám se na závěr, co Vám Vaše práce dává i po tolika letech?
Především zpětnou vazbu od klientů. Vidět, že i přes své znevýhodnění mohou prožívat kvalitní a důstojný život. A být u toho – to je pro mě ta největší odměna.
Práce Vratislava Kytlici ukazuje, že sociální služby nejsou jen o zajištění péče, ale především o vztazích, důvěře a respektu k člověku jako takovému. Ocenění v Národní ceně sociálních služeb je v tomto případě nejen uznáním jeho osobního nasazení, ale i potvrzením toho, že smysluplná, odborná a lidská práce má své pevné místo – a hluboký dopad – v životech lidí, kterým je určena.
