Projekt STEJNÝ JAKO TY propojuje umění, osobní zkušenosti i pohled na život lidí, které společnost často vnímá především skrze jejich omezení. O tom, proč je důležité odstraňovat nejen neviditelné, ale i fyzické bariéry, jsme mluvili s Antonínem Machalou, zakladatelem společnosti ALTECH, strategického partnera projektu.
Co vás osobně vedlo k tomu stát se partnerem projektu Stejný jako ty?
Když jsme se s projektem seznámili, bylo mi hned jasné, že to není jen výstava. Je to velmi silné lidské setkání. A my v ALTECHu se s lidskými příběhy potkáváme každý den. Někdy přicházíme ve chvíli, kdy člověk kvůli schodům nemůže ven z domu, nemůže za rodinou, nemůže žít tak samozřejmě jako dřív. A pak vidíme, že technické řešení není jen zařízení. Je to návrat k běžnému životu.
Projekt STEJNÝ JAKO TY má podobnou podstatu. Neřeší člověka jako diagnózu, jeho omezení nebo jako „případ“. Ukazuje ho v jeho celistvosti. A právě proto jsme u toho chtěli být. Protože věříme, že skutečná pomoc začíná tam, kde druhého člověka nejdřív opravdu vidíme.
V čem podle vás tento projekt navazuje na to, čemu se dlouhodobě věnujete ve své práci?
My se dlouhodobě věnujeme odstraňování bariér. Na první pohled jsou to schody, výškové rozdíly, nepřístupné vstupy, koupelny, domy nebo veřejné budovy. Ale ve skutečnosti jde vždycky o něco hlubšího. Jde o možnost rozhodovat o svém životě. O možnost nebýt odkázán na to, jestli má zrovna někdo čas pomoci. O možnost zůstat doma, mezi svými, a žít s větší jistotou. Projekt STEJNÝ JAKO TY odstraňuje jiný typ bariér. Bariéry v hlavě, v pohledu, v prvním dojmu. A to je nám velmi blízké.
Máte pocit, že větší překážkou bývají fyzické bariéry, nebo spíše způsob, jakým o lidech se zdravotním omezením přemýšlíme?
Fyzická bariéra je často viditelná. Schod poznáte hned. Úzké dveře také. Chybějící výtah také. A když ji pojmenujete, dá se hledat řešení. Mnohem složitější bývá bariéra v našem přemýšlení. Ta není na první pohled vidět, ale dokáže člověka omezit stejně silně. Když někoho vnímáme hlavně přes jeho postižení, přestaneme vidět jeho osobnost. Jeho humor, zkušenosti, přání, schopnosti. A to je podle mě velká ztráta pro obě strany.
Jaké jsou podle vás bariéry, které nejsou na první pohled vidět, ale lidem dokážou život komplikovat stejně jako ty fyzické?
Je to například ostych okolí. Nejistota, jak s člověkem mluvit. Strach, že řekneme něco špatně, a tak raději neřekneme nic. Pak je to lítost, která sice může být dobře míněná, ale člověka často staví do role někoho slabšího. A pak také nízká očekávání. Představa, že člověk se zdravotním omezením něco nezvládne, že se nemůže rozhodovat, že nepotřebuje stejné sny jako ostatní. Velkou bariérou je i to, když se o lidech mluví bez nich. Když se řeší jejich potřeby, ale nikdo se jich skutečně nezeptá. My se při své práci snažíme dělat pravý opak. Ptát se, poslouchat, chápat konkrétní situaci. Protože dvě domácnosti nejsou stejné. Dva lidé nejsou stejní. A dobré řešení nemůže vzniknout od stolu bez člověka, kterému má sloužit.
Vybavíte si konkrétní situaci, kdy jste si uvědomil, jak velký dopad může mít vaše práce na život konkrétního člověka?
Těch situací bylo mnoho, ale nejsilnější bývají ty úplně obyčejné. Vzpomínám si na okamžiky, kdy člověk po instalaci plošiny nebo sedačky poprvé znovu sjel ze schodů sám. Bez složitého přenášení, bez strachu, bez pocitu, že musí někoho obtěžovat. Pro někoho zvenčí to může vypadat jako technická zkouška zařízení. Pro toho člověka je to ale často první krok zpět k životu, který měl rád. A právě v takových chvílích si člověk uvědomí, že naše práce nekončí montáží. Ona začíná ve chvíli, kdy zařízení začne někomu skutečně sloužit.
Změnila vás práce osobně?
Určitě ano. Naučila mě dívat se méně rychle a více pozorně. Když člověk pracuje v tomto oboru, velmi rychle pochopí, že zdravotní omezení není celá identita člověka. Je to jedna část jeho života, často velmi náročná, ale pořád jen část. Setkal jsem se s lidmi, kteří měli obrovskou vnitřní sílu, smysl pro humor, nadhled, odvahu i chuť žít naplno. A také s rodinami, které nesly velkou zodpovědnost a přitom si zachovávaly obdivuhodnou laskavost. To vás změní. Začnete si víc vážit samozřejmých věcí. Schodu, který vyjdete bez přemýšlení. Dveří, které otevřete. Možnosti odejít z domu, kdy chcete. A také vás to vede k větší pokoře. Protože zjistíte, že dobrá technika má smysl jen tehdy, když slouží člověku s respektem.
Když přemýšlíte o konkrétním řešení, vidíte za ním spíš technický problém, nebo konkrétního člověka a jeho životní situaci?
Technický problém samozřejmě musíme vyřešit dokonale. Bezpečnost, spolehlivost, prostorové možnosti, přesnost provedení – to všechno je základ. Ale kdybychom viděli jen technický problém, něco podstatného by nám uniklo. Za každým řešením je člověk. Někdo, kdo má svůj domov, své zvyky, své obavy, své přání. Někdo potřebuje vyřešit přístup do domu, jiný pohyb mezi patry, další bezpečný přesun v péči. Ale pokaždé je za tím konkrétní životní situace. Proto je pro nás důležité nejen měřit prostor, ale také naslouchat. Dobré řešení není to, které dobře vypadá v katalogu. Dobré řešení je to, které zapadne do života člověka tak přirozeně, že mu začne vracet jistotu.
Nedávno jste otevřeli nové centrum vertikalizace. Co pro vás bylo impulzem k jeho vzniku?
Impulzem byla potřeba ukázat lidem, rodinám i odborníkům, že moderní asistivní technologie nejsou jen o přesunu z místa na místo. Jsou o bezpečí, důstojnosti, aktivizaci a návratu těla k přirozenějšímu pohybu. Chtěli jsme vytvořit prostor, kde si člověk nebude muset všechno jen představovat z obrázku nebo katalogu. Kde uvidí řešení v praxi, může se zeptat, vyzkoušet si možnosti, pochopit souvislosti. Vertikalizace má velký význam nejen pro tělo, ale i pro psychiku člověka. Být ve vzpřímené poloze, dívat se druhým do očí, zapojit se aktivněji – to jsou věci, které mají obrovskou hodnotu. Centrum vertikalizace pro nás proto není showroom v běžném slova smyslu. Je to místo setkávání, poznávání a hledání nejvhodnější cesty pro konkrétního člověka.
Jakou roli bude hrát Centrum vertikalizace v budoucnu?
Přál bych si, aby Centrum vertikalizace ukazovalo, že moderní technologie nejsou jen pasivní pomůckou pro přesun člověka z místa na místo. Mohou člověka také aktivovat – pomoci mu bezpečně vstát, postupně zatěžovat tělo, posilovat svaly a pracovat s konkrétním oslabením. Například stropní systém dokáže klienta odlehčit až o 100 kilogramů. Člověk, který váží 100 kilogramů, tak může zpočátku zatěžovat třeba jen 20 kilogramů své váhy a postupně, podle svých možností, přidávat. To je obrovská šance začít na sobě pracovat dřív – často i doma, bez dlouhého čekání na rehabilitace.
Velký význam to má také pro rodiny, pečující, rehabilitační centra, zdravotnická zařízení i domovy sociálních služeb. Systém pomáhá bezpečněji pečovat, šetří síly personálu a zároveň dává klientovi větší prostor k vlastní aktivitě. A právě v tom vidím budoucnost péče: ne jen člověka přenášet a obsluhovat, ale podporovat ho v tom, co ještě může zvládnout sám.
Kam byste chtěli Altech a jeho aktivity v oblasti podpory mobility a samostatnosti posouvat v následujících letech?
Chtěl bych, aby ALTECH dál rostl jako firma, která spojuje technickou odbornost s lidským přístupem. Abychom nepřinášeli jen výrobky, ale komplexní řešení. Od prvního rozhovoru přes návrh až po servis a dlouhodobou podporu. Budoucnost vidím v ještě větší individualizaci. V řešeních, která budou citlivě reagovat na konkrétní domácnost, konkrétní zdravotní stav, konkrétní rodinu. Také v propojování mobility, bezpečného přesunu, vertikalizace a soběstačnosti do jednoho smysluplného celku. A přál bych si, aby se o těchto tématech mluvilo dřív. Ne až ve chvíli, kdy je rodina pod tlakem a musí vše řešit narychlo. Bezbariérovost by neměla být nouzové opatření. Měla by být přirozená součást přemýšlení o dobrém životě.
Máte pocit, že se přístup společnosti k lidem se zdravotním omezením v posledních letech mění?
Ano, myslím, že se mění. Vidím větší otevřenost, větší ochotu mluvit o tématech, která byla dříve odsouvaná stranou. Lidé se zdravotním omezením jsou více vidět ve veřejném prostoru, ve školách, v práci, v kultuře. A projekty STEJNÝ JAKO TY tomu velmi pomáhají, protože neukazují postižení jako něco vzdáleného. Ukazují člověka. Změna společnosti není jednorázová věc. Je to dlouhá práce. Ale každý projekt, každé setkání a každé dobré řešení posouvá hranici o kousek dál.
Má podle vás smysl, aby podobné projekty „STEJNÝ JAKO TY!“ vznikaly i do budoucna?
Určitě to smysl má. A velký. Podobné projekty dokážou něco, co se nedá nařídit zákonem ani vyřešit technickou normou. Dokážou změnit pohled. Ne přes poučování, ale přes setkání. Přes příběh. Přes emoci.
Přál bych si, aby si návštěvník z výstavy odnesl jednoduchou, ale silnou věc: že člověk se zdravotním omezením není „někdo jiný“. Je to člověk se svým světem, vzpomínkami, radostmi, vztahy a sny. Stejný jako my. Jen někdy potřebuje jinou míru podpory nebo jiné podmínky k tomu, aby mohl žít svůj život naplno. A možná bych si přál ještě něco. Aby návštěvník po odchodu z výstavy nezůstal jen u dojmu, že viděl krásná díla. Aby si příště v běžném životě všiml člověka dřív než jeho omezení. Aby se nebál pozdravit, zeptat se, naslouchat. Protože právě tam začíná skutečná bezbariérovost – v ochotě vidět druhého člověka jako sobě rovného.
Vernisáž projektu STEJNÝ JAKO TY se uskuteční ve čtvrtek 4. června od 16.30 hodin v Galerii PRO_STORY v Uherském Hradišti. Více informací o projektu, výstavě i doprovodném programu najdete na webu galerie .
