Rozhovor | Mezinárodní den Alzheimerovy choroby

Každý rok si 21. září připomínáme Mezinárodní den Alzheimerovy choroby. Tento den upozorňuje na jednu z nejčastějších příčin demence, která postihuje miliony lidí po celém světě i v České republice. Podle odhadů žije v naší zemi více než 160 tisíc lidí s demencí a jejich počet stále roste.

Alzheimerova choroba se projevuje především postupnou ztrátou paměti, poruchami orientace, zhoršenou schopností komunikace, změnami chování a postupnou ztrátou soběstačnosti. Nemoc neovlivňuje jen samotného pacienta – výrazně mění i život celé rodiny. Blízcí se často potýkají s bezmocí, únavou a hledáním cest, jak svému milovanému člověku zachovat důstojnost a pocit bezpečí.

Právě proto hrají sociální služby zásadní roli. Poskytují nejen každodenní péči, ale i podporu rodinám, které tuto náročnou cestu procházejí. O tom, jak vypadá péče o lidi s Alzheimerovou chorobou v praxi, jsme hovořili s Pavlínou Dostálkovou, vedoucí přímé péče v Domově se zvláštním režimem v Uherském Hradišti.

Pavlíno, jak vypadá běžný den u vás na oddělení?

Žádný není úplně stejný. Držíme se harmonogramu, aby byl zachován rytmus dne, ale zároveň hodně improvizujeme a reagujeme na potřeby klientů. Je pro ně klíčové, aby měli svůj řád – oblíbené povlečení, hrníček, tričko nebo fotku na zdi. Tyto drobnosti jim dávají jistotu a pocit bezpečí. Na kolegyních si cením, že i přes psychicky i fyzicky náročnou práci dokážou vytvářet klidnou atmosféru a přinášet klientům malé radosti.

V čem je péče o lidi s Alzheimerovou nemocí jiná než u ostatních seniorů?

Tito lidé si o své potřeby neumějí sami říct. Musíme proto vnímat gesta, drobnosti a dobře znát jejich zvyklosti. Velkou roli hrají i příbuzní – sdělují nám informace o projevech, které sami těžko přijímají, a zároveň od nás potřebují podporu. Nejtěžší pro ně bývá, když je blízký přestane poznávat. Vždy ale říkáme, že láska není v mozku, ale v srdci – a přítomnost rodiny člověk cítí, i když už to neumí dát najevo.

Jaké postupy nebo techniky vám při práci s klienty nejvíc pomáhají?

Technik je mnoho, ale nejčastěji využíváme Bazální stimulaci a Validaci. Právě validace nám pomáhá při běžných činnostech – uznáváním a respektováním pocitů klienta zachováváme jeho důstojnost a získáváme jeho důvěru. Díky tomu se často podaří klienta zklidnit a vyvést z náročné emoce.

Jak velkou roli hraje prostředí – třeba uspořádání oddělení, pocit bezpečí nebo domácí atmosféra?

Prostředí je pro klienty zásadní. Ve spolupráci s rodinou pokoje doplňujeme o osobní věci, fotky či oblíbené předměty, aby připomínaly domov. Zároveň dbáme na bezpečnost – máme zabezpečené zásuvky, omezujeme některé rostliny a dekorace, přizpůsobujeme se individuálním potřebám. Nejdůležitější je ale atmosféra, kterou vytváří personál – ta dává klientům pocit jistoty, bezpečí a důstojnosti.

Co všechno děláte pro to, aby si klienti udrželi co nejvíc soběstačnosti a důstojnosti?

Podpora soběstačnosti musí být jemná a vycházet z drobných maličkostí. Povzbuzujeme klienty, aby dělali to, co ještě zvládají – namazali si chleba, učešili se nebo oblékli oblíbené oblečení. Aktivity zaměřujeme na zachování schopností: společné pečení, čtení, psaní pohlednic, zpívání nebo vzpomínání. Klienty dělíme do skupin podle jejich možností, aby se nikdo necítil frustrovaný. Zachování důstojnosti je základ – na oddělení se nikdy nekárá ani nekritizuje. Pracujeme s úctou, trpělivostí a využíváme validační techniku.

Jak reagují klienti nebo jejich rodiny – dostáváte od nich nějakou zpětnou vazbu?

U klientů jsou to denní drobné radosti – úsměv, důvěra, dobrá nálada po oblíbené písničce nebo malém potěšení. Od rodin nás těší poděkování či pár milých slov, což je pro nás velká motivace. Důležitá je ale i negativní zpětná vazba – pro rodiny je těžké sledovat průběh onemocnění. V takových chvílích se snažíme poskytovat víc informací a být jim oporou. Z praxe vidím, že o Alzheimerově chorobě se stále ví málo, a proto je vysvětlování a otevřená komunikace tak důležitá.

Co bývá pro rodiny lidí s Alzheimerovou nemocí nejtěžší a jak jim umíte ulehčit?

Nejtěžší je smířit se s projevy nemoci. Rodiny často říkají, že už nezvládají spíše psychicky – bolí je, když vidí, jak se jejich blízký postupně vzdaluje. Přirovnávají to k bolesti, která neustává, na rozdíl od náhlé ztráty. Těžké je i střídání lepších a horších období, kdy se naděje mění v beznaděj.

Máte nějakou hezkou vzpomínku nebo situaci s klientem, na kterou si ráda vzpomenete?

Silná vzpomínka je z počátků služby v roce 2018. Tehdy jsem měla velmi krátké vlasy a jeden z klientů si mě na chodbě spletl s chlapcem. Řekl: „Malý kluku, tebe já znám, jen nevím odkud, ale vím, že se máme rádi, a to je důležité.“ Ta věta pro mě shrnula všechno. Že nejde jen o načtené znalosti, ale hlavně o respekt, empatii a upřímnou laskavost.

ZÁVĚREM

Péče o lidi s Alzheimerovou chorobou je psychicky i fyzicky náročná, ale přináší velký smysl. Vyžaduje empatii, trpělivost a schopnost hledat radost v maličkostech. Děkujeme Pavlíně Dostálkové, vedoucí přímé péče, za otevřený rozhovor i všem jejím kolegyním napříč profesemi z Domova se zvláštním režimem v Uherském Hradišti a také Domova se zvláštním režimem v Buchlovicích. Každodenně odvádějí náročnou, a přitom nesmírně důležitou práci, která pomáhá klientům žít důstojně a jejich rodinám nacházet podporu v těžkých chvílích.