Lenka Kubíčková je čerstvou držitelkou Mimořádného ocenění rady Zlínského kraje v rámci ankety Pracovníka roku v sociálních službách 2025. Sedmnáct let se věnuje lidem, jež často nemohou mluvit, ale i přesto dokážou říct mnohé. V Domově pro osoby se zdravotním postižením Kunovice – Cihlářská pracuje s klienty ve vigilním kómatu. Její odpovědi jsou možná krátké, ale z každé je cítit opravdový zájem, trpělivost i radost z každého malého pokroku klientů.
Co pro Vás osobně znamená ocenění, které jste obdržela?
Přiznám se, že mě to překvapilo – vůbec jsem to nečekala. Zároveň mě to samozřejmě moc potěšilo. Mám radost, že je moje práce vnímána jako prospěšná a že má smysl. To je pro mě největší ocenění.
Jak dlouho vlastně pracujete v domově a co Vás k této profesi přivedlo?
Letos je to již 17 let. Za tu dobu člověk nasbírá spoustu zkušeností, ale hlavně naváže vztahy, které se těžko popisují slovy. K práci v sociálních službách mě přivedla touha pomáhat. A zůstala jsem u toho, protože mě to neuvěřitelně naplňuje.
Co je pro Vás na této práci nejtěžší – a co naopak nejhezčí?
Nejtěžší je pro mě odchod klienta. Vím, že je smrt součástí života každého člověka, ale i přesto mě úmrtí vždy zasáhne. V tomto případě se snažím, aby bylo pro klienta odcházení co nejpříjemnější. Naopak největší radost mám, když vidím spokojeného klienta. Když se zeptá, kdy zase přijdu, vím, že se na mě klient těší.
Pracujete primárně na oddělení pro klienty ve vigilním kómatu. Jak si máme takového klienta představit?
Lidé ve vigilním kómatu mohou na první pohled působit, jako by byli při vědomí – mají otevřené oči, mrkají, dýchají sami. Ale jinak jsou zcela nepohybliví a s okolím většinou nekomunikují běžným způsobem. Přesto věříme, že vnímají. Každý náš dotek, každé slovo, pohyb – to všechno má smysl.
Snažíme se s nimi tedy pracovat stejně jako s ostatními klienty. Provádíme běžnou denní péči, ale také různé aktivizační činnosti – třeba nácviky běžných pohybů, poslouchání hudby nebo návštěvy společných prostor. Někteří klienti se s námi účastní i výletů nebo krátkých vycházek. Důležité je, aby cítili, že jsou součástí běžného života – i když jiným způsobem.
Co taková péče obnáší?
Je to péče o člověka ve všech směrech – tělesně, duševně, i lidsky. Klienti sice nereagují prakticky vůbec, ale já jsem přesvědčená, že přesto vnímají. Proto je důležité všímat si i těch nejmenších projevů – mimiky, očního kontaktu, drobných pohybů. Komunikace je neustálá, jen probíhá trochu jinak.
Jak vypadá běžný den na oddělení?
Začínáme hygienou, pak následuje podávání stravy. V průběhu dne se snažíme klienty zapojovat do běžných činností, byť jen pasivně. Klienti se tak účastní činností jako pozorovatelé. Například úklidu oblečení do skříně, pečení, procházek po zahradě, návštěvy obchodu nebo společných výletů. I obyčejná přítomnost, dotek, známý hlas – to všechno jim pomáhá cítit se komfortně.
Jak s klienty navazujete vztah, když nemohou odpovídat?
Je to nesmírně náročný proces, ale když se povede, stojí za to. Nevíte, jestli vás klienti vnímají. Jestli to, co děláte, má odezvu. Ale časem se naučíte rozpoznat i ty nejjemnější signály. Každý klient je jiný, a tak se snažím vnímat jeho individuální reakce – oční kontakt, mimiku. Časem se naučíte číst i z velmi jemných gest. Někdy stačí mrknutí, jemný pohyb koutku úst, náznak úsměvu.
Vaše práce je psychicky i emočně náročná. Kde berete sílu?
Nejvíc mi pomáhá pobyt v přírodě, kde si vyčistím hlavu – mám ráda turistiku, jezdím na kole. V zimním období mě baví háčkování.
Jak důležitá je pro Vás týmová spolupráce?
Je velmi důležitá. Dalo by se říct, že je přímo stěžejní. Každý z nás má totiž trochu jiný pohled na svět kolem sebe a profesní zkušenosti. A když to všechno spojíme dohromady, dokážeme i lépe pochopit potřeby klienta. Jedině společně, jako jeden tým, to může fungovat.
Máte nějaký příběh, který Vám zůstane v paměti?
Ano. Navázání blízkého vztahu s klientem Liborem. Když přijdu do práce a vidím, jak se na mě usmívá od ucha k uchu, zahřeje mě to u srdce. Víte, ten jeho úsměv je nakažlivý. Rozdáváme si radost navzájem.
Co byste vzkázala lidem, kteří zvažují práci v sociálních službách?
Není to jednoduché, ale je to smysluplné. Odměnou není jen finanční ohodnocení, ale i sebemenší zpětná vazba od klientů. Třeba jen pohled nebo drobný pohyb.
Máte nějaký profesní sen?
Snad jen, aby moje práce dál přinášela užitek a spokojenost těm, kterým pomáhám. A aby bylo za mnou vidět, že jsem byla potřebná.
Rozhovor s Lenkou Kubíčkovou je připomínkou toho, že i v tichu může být slyšet hodně. A že i nepatrný úsměv může být tím největším poděkováním. Její práce je náročná, ale zároveň krásná – a takových pracovníků je v našich sociálních službách celá řada.
Každý den, s obrovskou trpělivostí, profesionalitou a lidskostí pečují o ty, kteří naši pomoc potřebují. Někdy beze slov, často bez velkého rozruchu, ale vždy srdcem. Ocenění Pracovník roku v sociálních službách Zlínského kraje tak symbolicky patří všem, kdo tuto práci vykonávají. A vykonávají ji skvěle!
