Připravil: Jakub Jindřich Schmid
Vedoucí sociální pracovnice Petra Kusáková je neodmyslitelnou součástí domova. V našem obsáhlém rozhovoru pootevírá dveře do světa, kde se odborná péče snoubí s lidským přístupem. Odhaluje, jak týmová spolupráce, cílené aktivity i citlivý přístup kolegů pomáhá seniorům zachovat si důstojnost a radost ze života. S Petrou Kusákovou se osobně známe, takže si budeme v rozhovoru tykat.
Petro, co tě přivedlo k práci v sociální oblasti? Byl to dlouhodobý sen, nebo spíš náhoda?
Během studia na gymnáziu jsem si uvědomila, že sociální práce mi dává prostor propojit empatii s konkrétní pomocí. Proto jsem na vysoké škole zvolila sociální politiku a sociální práci. V té době jsem ani netušila, jak široký záběr tento obor má. Od té doby mě každý den utvrzuje v tom, že jsem si vybrala správně. Na pozici vedoucí sociálního úseku jsem od srpna 2022, takže brzy budu mít tříleté výročí.
Můžeš nás provést tvým typickým pracovním dnem?
Nebudu lhát, je to práce především od stolu. Ráno si v záznamech přečtu, co se na domově událo během mé nepřítomnosti a poskládat si priority, co je potřeba řešit. Mám ale velké štěstí, že mám pod sebou úžasné týmy kolegů, kteří si umějí poradit i v nestandartních situacích. Denně řešíme s kolegy také to, jak je možné službu ještě upravit, aby všichni klienti byli co nejspokojenější.
INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP JE NAŠÍ NEJSILNĚJŠÍ STRÁNKOU
Jací klienti se dostávají k vám do domova?
Do našeho domova přicházejí senioři, kteří potřebují pravidelnou pomoc druhé osoby v takovém rozsahu, že už ji nezvládne zajistit rodina ani terénní pečovatelské služby v domácím prostředí.
Co všechno tedy tato péče obnáší?
Z těch konkrétních úkonů je to vlastně úplně všechno, co už člověk nezvládne sám. Kolegové a kolegyně pomáhají s přesuny, oblékáním, přípravou a podáním jídla, veškerou hygienou nebo volnočasovými aktivitami. Naši zaměstnanci nejsou ale jen náhradou za nefungující ruce, nohy, či paměť. Náročnost spatřuji i v tom, že při všech těch úkonech, které zaměstnanci klientovi provádí, je potřeba udržet i pozitivní atmosféru domova, znát všechny zvyky a potřeby desítek klientů. K tomu všemu navíc musíme provedené úkony pečlivě dokumentovat.
A co péče o klienty s demencí nebo jinými specifickými potřebami? Jak moc je rozdílná péče o tyto osoby?
Je potřeba zvláštního přístupu. Odtud také označení Domov se zvláštním režimem, kde klademe důraz na zajištění bezpečného prostředí. Snažíme se například eliminovat hluk a spěch, komunikace je pomalejší, jednodušší a klademe důraz na neverbální projevy, protože naši klienti vnímají více než verbální obsah spíše atmosféru okolí. Snažíme se zachovávat rutinu a řád dne, díky kterému se klienti v situaci lépe orientují. Respektující důstojná komunikace a individuální přístup ke každému klientovi je pak základ při péči o všechny seniory, nejen ty s demencí.
Zmiňuješ individuální přístup ke klientům. Jak významný prvek v péči o seniory to je?
Vnímám jej jako nejsilnější stránku našeho domova. Personál přistupuje ke všem klientům s respektem a úctou jako k sobě rovným, podporuje je v udržení zachovalých schopností a při poskytování služby se snažíme přenést co nejvíce zvyklostí klienta do každodenní péče. Respektujeme různé životní postoje klientů a maximálně se přizpůsobujeme, aby se zde opravdu cítili doma. Za kvalitou poskytovaných služeb si stojím. Jsem přesvědčená o tom, že tyto zásady jsou u nás v domově naplňovány.
Co podle tebe drží klienty v dobré psychické kondici?
Za mě je to respektování přání samotných klientů a jejich představ. Někteří klienti se cítí nejlépe mezi vrstevníky, vyhledávají společnost a společenské akce. Jiní preferují klid, na který byli zvyklí a individuální povídání s rodinou či personálem.
Většinu klientů zároveň doprovázíte až do konce jejich života. Dá se s tím nějak vnitřně vyrovnat?
Smrt patří k životu. Já sama se se smrtí klientů nesetkám tak přímo, jako kolegové v přímé péči. Přesto si troufám tvrdit, že je to pro nás čest, pečovat o klienta až do jeho konce, protože víme, že v našem domově odešel v největším možném komfortu. V prostředí a mezi lidmi, které zná, a kteří znají jeho. Někteří klienti jsou také v paliativní péči, kterou máme na všech domovech našich sociálních služeb na velmi vysoké úrovni.
KONTAKTY S RODINOU A MEZIGENERAČNÍ VZTAHY
Jak často klienty navštěvují rodina či příbuzní?
Možná to bude pro někoho překvapením, ale drtivá většina našich klientů je v pravidelném kontaktu s rodinou. Navíc nejsou ojedinělé případy, kdy rodina navštěvuje klienta denně. Pokud je rodina z větší dálky, zprostředkováváme telefonické kontakty i videohovory. Pokud je však u některých klientů potřeba kontaktu vyšší, než rodina může z různých důvodů zajistit, využíváme činnosti dobrovolníků. Potěšující je pro mě výstup z posledního hodnocení služby klienty, kdy se žádný z nich necítil v našem domově osamělý.
Zmiňovala jsi volnočasové činnosti. Co si pod nimi máme představit?
V průběhu týdne máme pevně dané skupinové aktivity, jakými jsou cvičení, jóga pro seniory, předčítání, kognitivní trénink, nebo vaření či pečení. Každý týden se ve stejný čas koná ve společenské místnosti mše svatá. Klienti tak mají možnost se pravidelně setkávat a poznávat u aktivit, které je baví. Nepravidelně je pak personál bere k posezení na zahradě, u kávy nebo ke společenským hrám. Na domově se zvláštním režimem je jednoznačně nejoblíbenější komunitní zábavou zpívání. V průběhu celého roku organizujeme různé společenské a kulturní akce.
Současným trendem je propojování generací. Věnujete se i tomuto tématu?
Ano, v průběhu roku do domova pravidelně dochází různé skupiny. Od těch nejmenších dětí z mateřských škol, které zazpívají písničky a předají seniorům ručně vyrobená přáníčka či jiné výrobky. Studenti ze středních škol berou klienty na procházku mimo areál, hrají s nimi karty nebo třeba pétanque. Spolupracujeme také se Základní a mateřskou školou Šafaříkova pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, se kterými se pravidelně klienti setkávají každý měsíc.
NA STEJNÉ VLNĚ
Kdo všechno spadá do tvého týmu? Myslím tím profesně.
Jsou to sociální pracovnice, vedoucí přímé péče, které vedou pracovníky v sociálních službách a aktivizační pracovnice a v neposlední řadě pracovnice, které mají na starosti individuální plánování a hospodaření s finančními depozity klientů. Mám obrovské štěstí na své kolegyně. Jsme všechny naladěny na stejnou vlnu a dokážeme se dohodnout a vzájemně si pomáhat.
Stává se, že si pracovníci vytvoří s klienty osobní vazbu?
Pokud o někoho blízce pečujete několik měsíců či let, zapíše se vám do života. Zaměstnanci často vedou s klienty velmi intimní rozhovory, klienti se jim svěřují, prožívají s nimi jejich radosti i starosti. Takže ano, stává se to. Myslím, že s odchodem klientů se nejlépe vyrovnávají právě v kolektivu dalších pečujících společnými vzpomínkami a sdílením. K dispozici mají případně také kaplany či supervizora.
Dokážeš říci, co je v pozici přímých pečovatelů nap práci to nejnáročnější, nebo se to nedá konkrétně určit?
Jejich profese je náročná celkově, psychicky i fyzicky. Já si u kolegů nejvíce vážím toho, že neztrácí lidskost a laskavost i při denních rutinních úkonech. Obdivuji je za to, že se mnohdy dokáží vyrovnat i s náročnými jednáními ze strany klientů či jejich příbuzných.
Existují pro ně nějaké podpůrné mechanismy aby lépe zvládali psychickou i fyzickou zátěž?
Do domova pravidelně dochází supervizor a máme i stálé kaplany. Každý ze zaměstnanců s nimi může diskrétně probrat vše, co ho tíží. Dle potřeby využíváme také skupinové supervize. Každoročně se snažím organizovat školení týkající se psychohygieny a sebepéče. Oblíbené jsou také kurzy zaměřené na zdraví zad, která jsou při této profesi velmi zatěžována.
S jakými příběhy se při své práci nejčastěji setkáváš?
Bohužel nejčastěji jsou to příběhy, kdy vysvětluji rodinám, že nemáme volnou kapacitu k okamžitému zahájení poskytování služby. To je pro mě i to nejtěžší. Vyslechnout si příběhy blízkých, kteří jsou z péče již vyčerpaní, nebo z různých důvodů nemohou pečovat o svého blízkého a já jim nemohu přímo nějak pomoci.
Co mě naopak naplňuje je to, že jim mohu poradit aktuální možná řešení do doby poskytování služby. To, že vidím na lidech, že jsem jim pomohla zorientovat se ve složitém sociálním systému. Někdy je pro rodiny úlevné jen to, že je někdo vyslechne, uzná jejich pocity. Ujistí se tak, že v podobné situaci nejsou sami a že mají právo být vyčerpaní nebo třeba i naštvaní.
Obrovskou radost mám potom samozřejmě z rozhovorů se spokojenými klienty či jejich blízkými, kteří si chválí poskytované služby. Taková zpětná vazba vždy potěší.
POSKYTOVÁNÍ SLUŽBY A KAPACITY
Jací klienti mohou zažádat o vaši službu?
O službu může požádat kdokoli. Do evidence však zařazujeme pouze seniory starší 60 let, kteří se ocitli v nepříznivé sociální situaci, potřebují pravidelnou podporu a pomoc jiné osoby a nejsou schopni tuto situaci zvládnout ve svém přirozeném prostředí za pomoci rodiny nebo jiných typů sociálních služeb. Po každé zaevidované žádosti následuje takzvané sociální šetření, kdy sociální pracovnice na místě vyhodnotí, zda žadatel splňuje okruh osob, kterým službu poskytujeme, tedy že potřebuje opravdu čtyřiadvacetihodinovou péči. Pokud ne, žádost odmítneme a žadatele o tom písemně informujeme s doporučením jiných vhodných služeb, které by mohly jeho situaci řešit.
Setkáváš se v rámci sociálního šetření se zájemci o službu i osobně? Panují nějaké obavy či překážky?
Osobní jednání bývají z naší strany zpravidla dvě. První je po podání žádosti, kde zjišťujeme a předáváme obecné informace. Druhé se týká konkrétního dojednání služby před uzavřením smlouvy, které již řeší konkrétní potřeby a zvyklosti budoucího klienta. Překážkou často bývá, že lidé nemají konkrétní očekávání, není to jejich vnitřní volba, ale nutí je k tomu okolnosti, musí si přiznat, že potřebují pomoc. Zejména u osob s demencí jsou v těžší situaci pečující osoby, které si musí přiznat, že pečovat o blízkou osobu již nezvládají. Obecně není výjimkou, že pečující osoby cítí vinu, že se jejich rodič stěhuje do domova pro seniory, že něco nezvládli, nejsou si jistí, zda se rozhodli dobře.
Komunikace s rodinami je tedy velmi citlivá.
Snažím se být hlavně empatická a uznat jejich pocity. Často se ocitají v opravdu nelehkých situacích. Zároveň musíme být transparentní, interně máme zavedena jasná kritéria a ta platí pro všechny stejně. Toto rodinám vysvětlujeme.
Setkáváš se spíš s porozuměním, nebo někdy i s nepochopením?
Většina rodin respektuje nastavená pravidla. Samozřejmě se najdou i tací, kteří se domnívají, že čím více budou volat, tím dříve se jejich blízký do domova dostane. Někteří se neštítí ani zatajovat určité informace. Jak se říká, zoufalí lidé dělají zoufalé čin. Ale v určitém aspektu je vlastně svým způsobem i docela chápu.
Jak takovou situaci řešíš?
Druhé lidi nezměníme a ani to není žádnou mou ambicí. Takovým lidem mohu situaci trpělivě znovu vysvětlovat. Důležité je, že my zůstáváme transparentní.
Když už se rozhodnu podat žádost k vám domova, jak dlouhé jsou čekací lhůty pro umístění seniora do domova?
Otázky na čekací lhůty nemám ráda a samozřejmě je dostávám velmi často. Lidé si většinou myslí, že rozhodujícím kritériem je datum podání žádosti, proto si nezřídka podávají žádost v předstihu, takříkajíc „kdyby náhodou“. Tyto žádosti odmítáme. Nejdůležitějším kritériem je nepříznivá sociální situace, tedy jakási naléhavost zajištění pobytové služby. Až v případě více žádostí se stejnou naléhavostí rozhoduje datum podání žádosti. Přednost mají vždy žadatelé, u kterých není možné zajistit terénní pečovatelskou službu v domácím prostředí, nebo je tato služba nedostatečná, případně senioři nemají pečující osobu nebo je tato pečující osoba již vyčerpaná. Na službu domova pro seniory se čeká v těchto nejnaléhavějších případech v řádech měsíců. Na službu domov se zvláštním režimem, vzhledem k nízké kapacitě, bohužel minimálně rok až rok a půl. Žadatelé, kteří mají službu zajištěnou například v jiném zařízení, budou vždy posuzováni jako ti s nižší naléhavostí.
Mluvíš o desítkách vašich klientů a kapacitách. Jaká je aktuální situace u vás?
Kapacitu máme naplněnou a pro obě služby vedeme poměrně dlouhé pořadníky žadatelů. Troufám si říct, že v celém regionu není žádné registrované zařízení, které by mělo volnou kapacitu, byť co do počtu lůžek patří Zlínský kraj mezi špičku v České republice. Naše zařízení má kapacitu 144 lůžek, z toho 112 lůžek je služba domov pro seniory a 32 lůžek je domov se zvláštním režimem.
Snažíte se kapacity tedy nějak navyšovat?
Kapacita našich služeb, respektive sociálních služeb obecně a její navyšování je složitý proces sociální politiky, který vychází z komunitního plánování na úrovní obcí, měst a krajů. Údaje o počtech žádostí, které nemůžeme z kapacitních důvodů uspokojit samozřejmě předáváme dále, aby s nimi mohlo být pracováno. Odmítnutým žadatelům doporučujeme dočasné využívání terénních pečovatelských či odlehčovacích služeb, bohužel ani jejich kapacity nejsou vždy dostačující.
Dokážeš říct, zda se za poslední roky proměnily potřeby seniorů?
Za posledních deset let se klienti domova zásadně proměnili především v množství péče, kterou denně potřebují. Co se týká očekávání, nejsilnějšími ročníky jsou v našem domově lidé narozeni ve 30. a 40. letech minulého století. Zažili válku a nedostatek, jsou tedy spíše skromnější. Mladší ročníky klientů, případně jejich děti, umějí být někdy velmi nároční a stavit svá práva nad práva ostatních. Je potřeba si ale uvědomit, že ačkoli se snažíme o individuální přístup ke každému klientovi, poskytujeme službu 144 klientům a není z naší strany možné zavděčit se všem a být pro každého z klientů k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Neposkytujeme osobní asistenci.
NEJVĚTŠÍ NABÍJEČKOU JE PRO MĚ RODINA
Co tobě osobně přináší tvá profese?
Neskutečný rozhled. Nedokázala jsem si ani představit, na jaké situace budu muset umět reagovat a kolik poznatků z nejrůznějších oborů budu potřebovat. Rozhodně to není pozice, kde by člověk stál na místě. Někdy je toho až nad hlavu, ale musím říct, že mě to zatím baví a svou práci beru i jako výzvu.
V práci se denně setkáváš s emocemi a často i s těžkými osudy. Jak si udržuješ vnitřní rovnováhu a duševní hygienu?
Musela jsem si v sobě nastavit, že se nelze zavděčit všem, nemohu pomoci všem a i kdyby se člověk rozkrájel, vždy bude někdo nespokojený. Také to chtělo čas na to, abych se sama přesvědčila o tom, že služba funguje správně, že pro to děláme maximum a to mi dodává vnitřní klid.
Co Ti pomáhá dobít energii? Jaké koníčky nebo rituály Ti dělají radost?
Největší nabíječkou energie je pro mě čas strávený s rodinou. Rádi jezdíme na výlety a objevujeme nová místa. Taky si ráda posedím u dobré kávy a něčeho sladkého s kamarádkami. Mám ráda i procházky v přírodě. Velmi úlevné pro mě je, že mám v práci kolem sebe lidi, se kterými ty nelehké pracovní situace mohu sdílet. Můžeme je společně probrat a vzájemně jsme si oporou.
Máš nějaký osobní recept, jak „si nevzít práci domů“?
Takový recept jsem zatím neobjevila. (úsměv) Samozřejmě se doma snažím být přítomná v daném okamžiku. Není to tak, že bych vařila doma večeři a myslela u toho, co asi jedí naši klienti. V určitých situacích mi ale padnou myšlenky i na dění v domově a občas mě doma napadnou možná řešení, která by mě v práci třeba nenapadly. Taková ta večerní promítání „co jsem mohla udělat jinak“ pak zná asi většina z nás.
VIZE A PLÁNY DO BUDOUCNA
Napadá Tě nějaký mýtus, který si obecně společnost myslí o seniorech nebo sociální práci?
Sociální pracovník je často vnímán jako ten, který rozdává sociální dávky, nebo ten, který odebírá děti. Nebo ještě hůře, ten co pije v kanceláři kávu. Pro mnoho lidí jsme úředníci či administrativní pracovníci. Dobrý sociální pracovník může ale zásadně ovlivnit nelehkou životní situaci jednotlivce či rodiny a ovlivnit další dění, pokud pracuje komplexně. Všem bych přála, aby v případě potřeby potkávali samé takové lidi.
Co by sis přála, aby se v péči o seniory změnilo?
Za zcela zásadní považuji odměňování zaměstnanců, kteří jsou v přímé péči. Ta práce je opravdu nelehká fyzicky i psychicky a na zaměstnance jsou kladeny vysoké nároky. Pečující osoby by si zasloužily vyšší finanční ohodnocení. Doufám, že stejně jako se navýšil příspěvek na péči pro pečující osoby doma, přijde řada i na zaměstnance, kteří nepečují o jednu svoji maminku, tatínka, dědečka nebo babičku, ale o desítky „cizích“ seniorů. A troufám si říct, že často se stejnou dávkou lásky a laskavosti.
A nakonec, máš nějaké přání nebo vizi do budoucna, ať už profesní nebo osobní?
Moc ráda bych se dočkala dnů, kdy naše služby budou poskytovány v moderních prostorách, které budou uzpůsobeny potřebám našich klientů. V uplynulém měsíci naše zařízení oslavilo 40 let od vzniku služby. Mluvila jsem o tom, že potřeby klientů se zásadním způsobem změnily, ale samotná budova zásadní rekonstrukcí neprošla, což nás v mnoha oblastech péče limituje. Mým velkým přáním proto je, aby samotná budova a její technické řešení negativně neovlivňovaly poskytování péče a zmizela i tato pomyslná vada na kráse. Pevně věřím, že se mé přání v nejbližších letech splní.
Děkujeme Petro za tvou otevřenost, nadšení a čas, který jsi věnovala tomuto rozhovoru.
